Deník Natálie Tothové

Je mou libůstkou pozorovat lidi, jejich reakce a myšlenkové pochody. Dokážu nad tím strávit celý den. A zrovna nedávno jsem si uvědomila, že bych pro vás mohla napsat článek o ignoraci, kterou spousta lidí považuje za něco pozitivního a přínosného. Prosím vás, zamysleme se. Tím, že budeme něco popírat, ignorovat - působíme ze svého ega a stáváme se zaslepenými. Musí pak přijít něco, co nám ty oči otevře. To něco je vyšší zásah, který je v náš prospěch. Nepokora a negativní postoj sklízí intenzivní vyšší zásah, která pyšného člověka donutí padnout na kolena a omluvit se, požádat o odpuštění nebo o pomoc. Tou větší intenzitou můžeme rozumět například vážnou nemoc, nehodu, vážné rodinné rozkoly, dluhy, a jiné. A nyní uvedu pár příkladů k hlubšímu pochopení...

Na mých terapiích se zabýváme naším příchodem na svět. Procházíme si několika porody, procházíme porodními cestami, učíme se od sebe oddělovat emoce a prožívání naší matky, abychom se stali sami sebou a žili si svůj život po svém, bez zatížení. Z tohoto intenzivního procesu sebeuvědomění spousta lidí nachází odpovědi na své celoživotní problémy. Moje klientka si prožila velmi dramatický a traumatizující průchod cestami. Cítila se velmi opuštěně, necítila vůbec svou maminku ani její lásku a přijetí. Zde se jí ukázala příčina jejího koktání a neschopnosti přibrat na váze. A ačkoliv pro ni bylo fyzicky i energeticky těžké procházet si porodními cestami zas a znova pod mým vedením, uvědomila si svou vnitřní sílu a víru v sebe a v Boha. To ji úplně dostalo, neboť si celých 21 let myslela, že je slabá, neschopná a zbytečná a že ji Bůh opustil. Byl to pro ni tak silný zážitek, že o něm chtěla mluvit se svou mámou. Koupila jí květiny, dala je do vázy a uvařila kafe. Začala mámě svěřovat, že chodí na terapie a že se jí daří vypořádávat se s různými situacemi ze života. Jakmile však její máma uslyšela, že její dcera chodí na terapie, začala vše shazovat a křičela. Radikálně odmítla připustit, že by kdy zadala příčinu k tomu, aby se její dcera cítila nějak nedostatečně. Odmítla také, že by byl porod její dcery těžký nebo že by měla kdy důvod cítit se opuštěně. Jenže do toho vstoupila sestra dané maminky a začala jí tzv. připomínat, co se tehdy vlastně stalo. Moje klientka se ocitla v šokujícím rozhovoru dvou žen. Teta mé klientky popisovala, jak se její sestra (matka mé klientky) stavěla k těhotenství i k porodu, nebo ke kojení. Matka mé klientka agresivně popírala své psychické rozpoložení, když se dozvěděla, že je těhotná. Odmítala jen poslouchat nebo o něčem takovém hovořit a celá situace vyústila v rozbití vázy, kterou matka švihla o zeď a dceři řekla, že jsou s ní jen potíže. Na druhý den se stalo toto... Matka se chovala zase jakoby nic, všechno v pohodě, všechno je ideální, ale když se moje klientka snažila přivést zpět rozhovor ke včerejšímu výstupu, matka jí opět odsekla a začala mluvit o tom, co bude večer v TV. Moje klientka to vzdala a odešla si hledat byt. Nyní je odstěhovaná, její koktání paradoxně ustalo. Se svou matkou udržuje vztah kde akceptuje, že její máma není schopná být k sobě ani k ní upřímná, a tak zůstává jejich vztah velmi povrchový, nainstalovaný a bez radosti z blízkosti. Moje klientka je s tím srovnaná a nyní pracuje na tom, aby až přijde její čas a počne dítě, aby byla svému dítěti už od počátku těhotenství dobrou průvodkyní a matkou.
......Zde jsme se tedy setkali s popíráním a ignorací skutečnosti, že maminka mé klientky nezvládla svou roli matky tak, jak by si asi obě z nich přály. Takto vyhraněné chování matky poukazuje na nějaké nezpracované emoční zranění, možná také ze vztahu s její mámou (s babičkou mé klientky). Důležité je vědět, že se dá se vším celkem dobře pracovat, je-li ochota s spolupráce na druhé straně. Než se tak stane, moje klientka musí nastavení své matky akceptovat a zařídit se dle toho, aby ji to už nezraňovalo, i za cenu toho, že se s mámou nějaký čas nebude scházet.

Druhý příklad se také týká jednoho rodiče. Tentokrát otce, který odmítá přijmout odpovědnost za to, že se následkem tvrdé výchovy sám stal necitlivým a nesdílným a tím utrpěl jeho vztah s blízkými, nejen k manželce, ale i k dceři, která tímto chladem velmi trpěla. Doma se nic neřešilo, nešlo se do žádných hloubek pocitů ani emocí, o ničem se nemluvilo, chodilo se kolem všeho po špičkách. Na venek rodina působila jako ideální rodina, uvnitř to však bublalo. Otec svou dceru učil, že musí být tvrdá, neboť si myslel, že jako citlivá křehká žena to bude mít těžké. Sklizeň na sebe nechala čekat mnoho let. Až pak se to stalo - vyústilo to vážným onemocněním otce. Ani o tomto onemocnění se doma nesmí mluvit. Musí se hrát, že je vše v pořádku a vše běží tak, jak táta diktoval řadu let. Všichni kolem si o něj začali dělat starosti, neboť je na něm znát, jakou daň si nemoc bere. Táta však nemoc popřel, ignoruje ji i její příznaky. Ignoruje se zabývat příčinou, která vězí v jeho necitlivosti a v emočním chladu. Silou své vůle se snaží hrát divadlo sám se sebou, s Bohem i se svými příbuznými, ale jeho zdravotní stav je vážný. Má vůbec šanci? Jistěže má, jestliže začne být ke všem upřímný a laskavý. Jestliže připustí, že chyboval, omluví se a otevře své srdce plné lásky. Možná se ptáte, proč lidé nepoužívají Lásku jako komunikační nástroj v rodině, proč se za své city a emoce stydí a s určitostí mohu opět říci, že jde o nějaký program nezpracovaného traumatu, který vyžaduje pozornost. Čím dříve se jím člověk začne zabývat, tím rychleji se z jeho vlivu dokáže vyvázat. Buďte si jisti, že potlačováním a ignorací se žádné trauma ani program sám od sebe nerozpustí. K tomu, aby se tak dělo je zapotřebí pokory- upřímného přijetí, že jsme chybovali a chceme to žít jinak. V tuto chvíli pak z Milosti zasáhne Vyšší moc a stávají se zázraky.

Takových příkladů je mnoho, jistě i vy znáte ve svém okolí někoho, kdo něco ignoruje, dělá si svá vlastní pravidla a nebo něco popírá a odmítá si připustit. Někteří lidé si myslí, že když se o něčem nebude mluvit, že to prostě neexistuje. Když půjdeme do hloubky lidských dějin, najdeme plno programů, kde se ze strachu ze smrti nebo ze strachu ze ztráty svobody či ze ztráty majetku o některých věcech nesmělo mluvit. Vytěsnily se a bylo to z pudu sebezáchovy. A tento program, který měl ve své době své opodstatnění v nás žije dál, předává se z otce na syna a z matky na dceru již řadu generací. Odhalte tyto programy a uctěte památku svých předků, kteří to tak žili a neuměli jinak. Nemusíte to žít stejně jako vaši předci. Na oslavu jejich památky přijměte svou Svobodu jako normální stav bytí a dovolte si také svobodně prožívat své emoce. Je to bezpečné a je to v pořádku. Toto je pozitivní přístup k ignoraci.

S láskou Natálie*

© 2016-2018 Deník Natálie Tothové

webdesign: 3wD web desing

FaceBook YouTube spokojena.zena@gmail.com