Deník Natálie Tothové

Ahoj milá Natálie,
moc děkuji za příležitost zúčastnit se Tréninku emoční zralosti, byl to pro mne den naplněný mnoha uvědoměními a do velké míry zlomový v mém životě.
V emočním kruhu jsem se postupně setkala se svou páteří, která mne občas zabolí, se svým srdcem, s hlasem, odvahou i intuicí. Dále s mnoha důležitými lidmi v mém životě, blízkými i vzdálenějšími. Velmi obohacující bylo setkání se ženou mého bývalého manžela - na povrchu bylo něco jako "fakt Tě nemusím, naštěstí jsi daleko a neohrožuješ mne", pod touto úrovní byl strach ze ztráty a ještě hlouběji pod tím - nebo vlastně nad tím vším, když se ty vnější nánosy odkryly - bylo krásné vzájemné "jsi také máma a podporuji Tě, jsi důležitá pro svou rodinu i pro celek" Objaly jsme se, dalších slov nebylo potřeba

Zadání MATKA- DÍTĚ- LÉKAŘ
Každý z nás, jak to kdo cítil, si mohl vybrat roli dítěte, matky nebo lékaře. Nejvíce mne to táhlo k roli matky. Zavřeli jsme oči, s levou dlaní položenou na srdci jsme se nacítili na svou roli. Děti začaly volat své maminky. Cítily se osamocené, některé se bály, jiné byly zoufalé a frustraci projevovali hněvem na maminky, že je nevnímají a nevšímají si jich. Cítila jsem trochu strach, jestli to zvládnu, být mámou... mnohem silnější ale byla touha utěšit miminka, dát jim najevo svou lásku a to, že jsou v bezpečí. Tohle jsem vysílala i směrem k dětem, slovy i beze slov. Že jsou v bezpečí, ať se zkusí soustředit jen na tlukot srdce své mámy.. je to síla, která je povede a ochrání Někteří lékaři mezitím začali na mámy hlasitě křičet a nevybíravě se vůči nim vyjadřovat. Až později jsem pochopila, že za vším tím ponižováním byla jejich vlastní nejistota a frustrace a také snaha přimět mámy povznést se nad strach a nejistotu a být tím, čeho je tu tolik potřeba - Láskou, zakořeněnou pevně v sobě i v zemi a přitom proudící prostorem a prostupující vše kolem nás i uvnitř nás Trochu mi to docházelo už v té chvíli, naštěstí dostatečně natolik, abych mohla jednat i ve hmotě - o tom více dále. Miminka byla vystrašená. Otevřela jsem oči a uviděla jsem své děťátko. V té chvíli mne zalil pocit hluboké lásky, v očích jsem měla slzy. Říkala jsem miminku, že je v bezpečí, že ho miluji a ochráním ho, že se nemusí ničeho bát. Doléhal k nám hluk za námi, který stále působil i na děti. Očima jsem dál hladila miminko a zároveň jsem natáhla ruku s dlaní otočenou do signálu "stop" vůči nevybíravým projevům lékařů. Jejich křik však pokračoval a sílil, sílil také strach miminek. Vysílala jsem k miminku zprávu "Zlatíčko, jsi v bezpečí, počkej na mne prosím chvilku, jdu se o to postarat". Poté jsem se vydala ke skupině lékařů. K tomu, který křičel nejhlasitěji. Jemně a přitom odhodlaně jsem mu položila dlaň na rameno a s otázkou "Vnímáš mě?" jsem se mu podívala do očí. Odstrčil mne a dál povykoval směrem k dalším maminkám. Přistoupila jsem k jinému lékaři a totéž zopakovala. Podíval se na mne a vypadal dost rozhořčeně. Kolem létala slova "bráníte nám dělat naši práci", "matky nic neví" a další věty, prolínající se s hlukem z ostatních dvou skupinek. ´Neživit to, tišit´, přicházelo mi při tom všem povyku. Ano, vyhrotit situaci už umím, to už jsem si nejednou v životě vyzkoušela. Teď je čas učit se to jinak. "Ruší nás to, když tak křičíte" řekla jsem lékaři, který stál naproti mne. "Nevážíte si nás, děláme jen svou práci a vy nám v tom bráníte a ještě na nás útočíte". Měl pravdu. Vnímala jsem uvnitř něj bytost, která také touží po pohlazení, lásce a přijetí. "Vážím si Tě. A omlouvám se. Útočíme, protože máme strach a snažíme se chránit své děti. Potřebujeme vás. Potřebujeme, aby tu bylo bezpečno pro naše miminka. Pomůžeš mi v tom prosím? Potřebuji, abys mi s tím pomohl." Přikývl. Poděkovala jsem, vzájemně jsme se poklonili. Došla jsem zpět k miminkům, pohladila jsem jedno vystrašené. Mluvila jsem na něj, jak nejláskyplněji jsem dovedla, po chvíli se nechalo obejmout. Obklopila nás duhová bublina důvěry a přijetí Hluk z okolí slábl... jakoby byl daleko za nějakou silnou stěnou. Miminko se krásně uklidnilo a vypadalo už spokojeně

"Nesnaž se hlavou prorazit zeď. Pokud Tě druhý nevidí, jdi zpět k sobě. Nalaď se na své srdce a udělej krok k tomu, kdo Tě opravdu vidí. Když uděláš krok k němu, on potom snáze dokáže udělat krok k Tobě." Děkuji za toto uvědomění

Těch uvědomění mi během Tréninku i po něm chodilo hodně a bylo by to ještě na dlouhé povídání. Jsem moc ráda, že mne tato akce posunula opět blíž k sobě. Už vím, co znamená věta "dovoluji si vzít maximální užitek z dnešního dne". Povedlo se to maximálně Děkuji za to

S láskou
Danuše

© 2016-2018 Deník Natálie Tothové

webdesign: 3wD web desing

FaceBook YouTube spokojena.zena@gmail.com